Vlčí Déčka

Kdo nerad vlky, tak ať padá.

Vzkazník

Anketa

Statistika

Smajl

SmileyCentral.comSmileyCentral.com





SmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.comSmileyCentral.com

Akorutan

2. kapitola- Karselovník

Po dlouhatánské době od přidání 1. kapitoly, se tu konečně objevila i kapitola 2. :-)

PS: prosím komentáře

 

     Malá vesnička Akorutan byla zahalena nočním šerem. V malých kulatých domečcích ze dřeva se nikdo nepohnul. Ani ve větším domě který obýval Jess Ak se svou sestrou Meniou se nic nepohlo. Až na mohutném stromě uprostřed vesničky, na který vedl žebřík a v jeho koruně se tyčil menší domeček, nad jehož dveřmi se tyčil nápis Illa de Akorutan, v překladu strážce Akorutanu, se najednou otevřeli dveře a v nich stanul Alles Than, který se jako každý den vydal na svou cestu na vrchol hory Takche, aby vykonal obřad Slunce. Po cestě vesnicí nikoho nepotkal, protože všichni stále ještě spali.
Když dorazil k hučícímu vodopádu, tak se musel ušklíbnout. Nikdo nevěděl, jak chodí na tu horu. Nikdo neví, že se za vodopádem skrývá průchod, kterým se dá v pohodě dostat až ke schůdným místům hory. S pomocí magie se suše dostal na druhou stranu vodopádu. Natáhl ruku dopředu a tam mu vyšlehl plamen, který díky ne moc velkému prostředí ozařoval vše kolem. Pět kroků napravo od něj bylo vytesané schodiště. Vyšel pět set schodů rovně a pak už jen dvě stě schodů nalevo a byl venku.´Konečně,´řekl si v duchu a zhasl plamínek. Teď už jen vyšel po vyšlapané pěšince, která se táhla okolo hory až navrchol. Došel ke kraji a rozhlédl se po jejich klidné zemi. Pak se ale podíval na měsíc. Zvedl ruce a začal vypouštět z ruk magii říkajíc přitom vždy ta samá slova: „Nse ti oa aj tach ala iv móra.“(Pojď ke mně a proměň se ve světlo.)
Měsíc se začal k Allesovi přibližovat, až ho měl Alles téměř na dosah ruky. Teď ale začal vysílat proudy magie, které začali obíhat okolo Měsíce a ten se začal postupně měnit. Se změnou přicházelo i čím dál větší světlo. Nakonec měl Alles nad sebou místo Měsíce Slunce. To vypustil na oblohu a po pár minutách odpočinku se dal na zpáteční cestu. Tentokrát ale ne skrz horu, ale po skrytém laně, po kterém se dá jít jen dolů.
 
Menia byla probuzena slunečními paprsky, které dopadaly na její tvář. Rozespale se posadila a protáhla se. Po chvilce se zvedla a šla si vybrat nějaké oblečení, do kterého by se převlékla. Vybrala si světle zelené šaty z pevné látky a vyšla z pokoje. Jelikož se právě nacházela v druhém patře budovy, tak zamířila doprava kolem dalších dvou dveří od pokojů na schody, které následně sešla.
Když vyšla z domu, vydala se směrem k Takche. Cestou si utrhla jablko a s chutí se do něj zakousla. U Takche byla za chvilku. Sedla si nedaleko vodopádu, do stínu od stromů hned vedle hory. Úlekem vykřikla, když se najednou před ní v rychlosti objevil Alles, protože jel rychle po laně. Allese zase vylekal Meniin výkřik, a tak se vylekaně otočil a ke své smůle zakopl o kořen stromu.
„Men? Co tady děláš?“zeptal se ještě ze země, ale hned se vyšvihl na nohy a oprášil se.
„To bych se tě taky mohla zeptat, protože si přede mnou najednou prosvištěl po laně na zem.“
„No, to lano… aspoň víš, proč mi to nahoru trvá dýl než dolů. A neříkej prosím o tom lanu nikomu, je to takové malé tajemství mágů.“dokončil větu tajemným šeptem.
„Ani nemuknu.“zapřísáhla se a naznačila uzamknutí úst a na to odhodila pomyslný klíček.
„A v to já doufám.“navázal na její větu a nasadil schválně pochybovačný pohled.
„Co? Ty mi nevěříš?“zeptala se naoko uraženě.
„Já vím, že nikomu nic nepovíš.“usmál se na ni.
„Tak… jdeme do vesnice?“zeptala se po chvíli ticha Menia.
„Jasně.“souhlasil Alles a oba se vydali pryč od Takche.
 
Menia právě pomáhala se sklízením ovoce, když k nim přišel na pomoc i Alles. Byl oblečen pouze ve fialově zbarvené kůži kolem boků.
„S čím můžu pomoci?“zeptal se sběračů. Ten nejbližší se na něj omluvně usmál a ukázal na strom, kde ještě nikdo nesbíral. Strom měl úzké dlouhé listy, temně rudé oválné plody, ale hlavně skoro všude ostré, jak prst dlouhé hnědé trny. Alles pozvedl jedno obočí.
„Karselovník? To jsem přišel zase poslední, že na mě opět zbyl? No co, mám chodit dřív.“pokrčil rameny a šel ke stromu. Chvíli ho obcházel a pozorně prohlížel kmen. Pak se zastavil a přešel k němu. Pohladil strom a něco mu pošeptal. Hned na to se přitiskl co nejvíc ke kmenu. Kdyby to neudělal, tak by ho trefili některé Karselovi plody, které začali padat ze stromu. Když spadl i poslední plod, který se mu jen taktak vyhnul, tak se otočil na ostatní sběrače, kteří na něj civěli s vykulenýma očima.
„Tak, nemá někdo košík?“zeptal se a rozhlížel se po nějakých košících, do kterých by dali tu hromadu.
„Páni, Allesi, to jsi ale minulou sklizeň ještě neuměl.“divila se Menia.
„No to víš, náš pra pra pra a tak dál mág Karsel po sobě zanechal dosti zajímavou knihu o dvě stě stránkách zaměřenou pouze na Karselovník, který sám vytvořil, jak jistě všichni víte.“
„Proč jsme o té knize ještě neslyšeli?“zeptal se jeden z nich v tmavě modré srsti.
„Že by proto, že jsem ji našel teprve před týdnem?“
„Jo, to bude tím, teď by jsme se ale měli dát do sbírání tady té kopy na zemi.“na to se všichni dali do sbírání Karselových plodů.
 
Když dosbírali, měli hromadu plných košů. Na to se část sběračů vrátila k očesávání ostatních stromů, zatímco ti ostatní začali odnášet Karselovy plody. Polovinu košů postupně odnesli do skladů a druhou polovinu odnesli Tekymu Oretovi a jeho rodině, která si po celé generace uchovává způsob přípravy jejich neobyčejného pití oretu jako rodinné tajemství.  
„Tak to klobouk dolů. Nikdy jsem nečekal, že jako první donesete Karselovy plody a navíc v tak velkém počtu. Kdopak je ten šikovný sběratel?“zeptal se hnědosrstý Teky hned co rozpoznal, které že to plody mu nesou jako první.
„To Alles, našel knihu, kterou napsal Karsel. Zřejmě tam byla i zmínka o tom, jak sesbírat ovoce a přitom se nepopíchat.“odpověděla mu Menia.
„Aha a kdepak vlastně Alles je?“rozhlížel se dokola, protože Alles byl povětšinou ten, kdo nosí ovoce.
„Tentokrát zůstal u sběračů, zřejmě nechce být ochuzen o práci, když se toho ovoce dotkl až když bylo na zemi.“odpověděla se smíchem Menia.
„Jo tak to jo, to ho tedy ode mě pozdravuj.“
„Budu a navíc se připrav na další várku, těch košů je tam ještě habaděj. Tak ahoj Teky.“zamávala mu a šla zpět k ostatním sběračům, přičemž, když už byla skoro u nich, potkala další sběrače, kteří nesli Tekymu další várku.
 
 
 
Poslední komentáře
02.05.2012 18:51:54: google drive proč nezkusit online disk s 5GB zadarmo od googlu?
12.06.2007 14:58:36: páni, tahle povídka se mi opravdu líbí, honem honem s další kapitolou smiley${1}smiley${1}
12.06.2007 14:55:28: děkuji všem za komenty smiley Míía: no tu povídku píšu jenom já, sestra k tomu kreslí obrázkysmiley a ...
09.06.2007 20:37:15: to je hustý!smiley${1}
 
Kdo neskáče, není vlk! Hop, Hop, Hop!!!